Rádi bychom se vrátili k problematice kurzových rozdílů u poskytnutých záloh v cizí měně, o kterých jsme vás informovali v lednovém vydání našeho Newsletteru v souvislosti s vydáním interpretace Národní účetní rady I-43. Domnívali jsme se, že vydáním této interpretace bude tato problematika dostatečně objasněna a sjednocena.
K této problematice se však nedávno vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku č. 15 Af 84/2017-58, ve kterém rozhodl spor týkající se povinnosti přecenění zálohy na pořízení dlouhodobého majetku uhrazené v cizí měně.
Jádro sporu tkvělo v tom, že dle správce daně byl poplatník povinen k rozvahovému dni přecenit zálohu na pořízení dlouhodobého majetku, kterou uhradil v cizí měně, a vykázat tak kurzový rozdíl. Jelikož tak poplatník neučinil, doměřil mu správce daně související daň z příjmů právnických osob.
Poplatníkem podané odvolání Odvolací finanční ředitelství zamítlo a potvrdilo závěry prvoinstančního správce daně.
Poplatník se rozhodl bránit proti rozhodnutí OFŘ žalobou ke krajskému soudu. V žalobě argumentoval především tím, že poskytnutá záloha ze své povahy není pohledávkou, jak tvrdí správce daně, ale plněním budoucího či již existujícího závazku. Současně namítal, že dlouhodobý majetek je oceňován pořizovacími cenami, které nezahrnují kurzové rozdíly, přičemž uhrazené zálohy na pořízení dlouhodobého majetku jsou součástí ocenění majetku. Nadto příslušné ustanovení zákona o účetnictví (§ 4 odst. 12) stanovující povinnost přeceňovat zálohy na pořízení majetku výslovně nezmiňuje.
Krajský soud přisvědčil argumentaci poplatníka, napadené rozhodnutí OFŘ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění se zaměřil na vymezení právního institutu pohledávky a uvedl, že pohledávkou se rozumí právo věřitele požadovat na dlužníkovi plnění, které vyplývá ze závazkového vztahu. Zálohy poskytnuté za účelem pořízení dlouhodobého majetku ovšem uvedenou definici nesplňují, jelikož s nimi právo požadovat na dlužníkovi plnění spojeno není. Pokud by tyto zálohy byly k rozvahovému dni přeceňovány, došlo by k porušení zajištění věrného a poctivého obrazu předmětu účetnictví. Poskytnuté zálohy představují úhradu budoucího nebo v důsledku uzavření smlouvy již existujícího dluhu, kdy se částka zálohy nemá účetní jednotce v budoucnu vrátit a rozšířit její majetek. Účetní jednotka tak nenese kurzové riziko, jehož důsledkem je vykázání kurzových rozdílů.
Odvolací finanční ředitelství napadlo tento rozsudek kasační stížností a předložilo věc k posouzení Nejvyššímu správnímu soudu. Jedním z důvodů pro tento postup je možná to, že finanční správa chce mít posouzení této situace od Nejvyššího správní soudu, aby tak mohla závazně postupovat v dalších kauzách.
Podle našeho názoru není tato situace důvodem pro to, abychom měnili přístup k poskytnutým cizoměnovým zálohám popsaný v interpretaci Národní účetní rady, se kterým jsme vás seznámili nejen v našem Newsletteru, ale i na našich vánočních školeních.
