Nejvyšší správní soud se zabýval výkladem pojmu skutečný vlastník příjmu

9. ledna 2020 | Doba čtení: 3 Min

V nedávném rozsudku 10 Afs 140/2018 – 32 se Nejvyšší správní soud („NSS“) zabýval uplatněním srážkové daně u transakce právně uzavřené mezi dvěma českými rezidenty. Česká společnost A si sublicencovala výrobní know-how od české společnosti B, které však byla licence poskytnuta ruskou společností C. Finanční úřad („“) dospěl k závěru, že skutečným vlastníkem příjmu ze sublicence není česká společnost B, ale ruská společnost C, a na platbu mezi společnostmi A a B uplatnil 10% srážkovou daň, jakoby šlo o vztah mezi A a C (tj. sazbu dle relevantní smlouvy o zamezení dvojímu zdanění). Krajský soud („KS“) tento postup potvrdil.

Podstatnou skutečností pro rozhodnutí FÚ, KS i NSS bylo, že výše platby za sublicenci i licenci byla identická, tedy v konečném důsledku celá platba skutečně doplynula společnosti C; dále byla celá struktura společnosti A známa. Definice pojmu skutečný vlastník v českém zákoně o daních z příjmů odkazuje na to, že příjemce platbu přijímá ve svůj vlastní prospěch, a nikoliv jako zprostředkovatel, zástupce nebo zmocněnec. FÚ podřadil situaci vyplývající ze smluvního vztahu mezi společnostmi právě pod pojem „zprostředkovatel“.

NSS i s odkazem na předchozí judikaturu poukazuje na fakt, že pokud byla společnost B jen zprostředkovatelem, přes nějž příjem protéká (zde lze spatřit paralelu s judikáty Evropského soudního dvora („ESD“) o tzv. „conduit companies“ z února 2019), nejde o skutečného vlastníka, a to tedy bez ohledu na to, že právně šlo o příjem společnosti B a tato nebyla daňově transparentní. Dále též NSS odmítl argument, že není podstatné, zda v daném případě o celé konstrukci společnost A věděla – zákon se dle NSS nemá vykládat mechanicky, ale vždy se zřetelem na konkrétní případ.

Závěr judikátu je tak varovný v několika ohledech – jednak zdůrazňuje nutnost důkladného prověření podmínek pro potenciální srážkovou daň i mezi českými subjekty, pokud příjem následně plyne do zahraničí, jednak akcentuje zvýšený tlak na ekonomickou podstatu transakce a v neposlední řadě též včleňuje ekonomické hledisko přímo do definice skutečného vlastníka, aniž by se dovolával institutu zneužití práva (čímž se přiklání k výše zmíněnému judikátu ESD, ale vzdaluje se názoru generální advokátky v téže věci).

Z judikátu však plynou i další, nevyjasněné otázky – bylo by řešení situace jiné, kdyby společnost B realizovala na transakci sebemenší marži? Případně jak vysoká by taková marže musela být, aby společnost B za skutečného vlastníka příjmu považována byla? Změnila by závěry soudu situace, kdy by si společnost A dalších prvků celé konstrukce nebyla vědoma?

Kontaktní osoba