Rádi bychom upozornili na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) týkající se zneužití daňového práva. Posuzovaná kauza vedla k doměření daně z příjmů právnických osob v celkové výši přesahující 75 milionů korun za období let 2012–2015.
Celý mechanismus byl postaven na převodu ochranných známek v hodnotě 748 mil. Kč. Většinový akcionář si ochranné známky původně registroval jako fyzická osoba. Mountfield a.s. následně tyto ochranné známky dlouhodobě budoval a zhodnocoval masivními investicemi do marketingu, ačkoliv je nevlastnil. Následně byly ochranné známky vloženy fyzickou osobou do právnických osob v Panamě (Wigmore Group), na Kypru (Tramarex), v Hongkongu a USA. V roce 2012 Mountfield ochranné známky od těchto právnických osob odkoupil za 748 mil. Kč, reálný hotovostní tok byl však pouhých 84 mil. Kč, to bylo skutečně uhrazeno bankovním převodem.
Zbývající částka byla vypořádána řetězovými zápočty. Akcionáři koupili pohledávky za prodej ochranných známek od panamské Wigmore Group a těmito pohledávkami „zaplatili“ za upsané emitované dluhopisy. Do společnosti tedy nevstoupily žádné finanční prostředky; došlo pouze k transformaci neúročeného závazku vůči offshore entitě na úročený dluh vůči vlastním akcionářům. Toto se stalo hlavním terčem kritiky správce daně i soudů.
Jádrem sporu se tak stala ekonomická iracionalita korunových dluhopisů na úhradu neúročeného dluhu. V daňovém právu je „ekonomická racionalita“ základním kamenem obhajitelnosti nákladů. Každý krok v testu řádného hospodáře musí obstát jako logický i bez zřetele k daňové úspoře. V případě Mountfieldu však analýza časové souslednosti odhalila kritickou nelogičnost:
- 1. 11. 2012: Mountfield kupuje známky s bezúročným odkladem splatnosti kupní ceny až do roku 2018. Získal tedy de facto bezplatný obchodní úvěr na 6 let.
- 16. 11. 2012: Pouhé dva týdny poté společnost emituje korunové dluhopisy za 300 mil. Kč s fixním úrokem 11 % p. a., aby tento závazek uhradila.
Proč by racionálně jednající subjekt dobrovolně zaměnil bezúročný dluh s odloženou splatností za dluh vůči vlastním akcionářům zatížený 11% úrokem? Tato transakce postrádá podnikatelský smysl a sloužila výhradně ke generování daňových úroků ve prospěch majitelů, přičemž těsně předcházela změně legislativy u srážkové daně.
Mountfield argumentoval, že k emisi dluhopisů byl dotlačen Českou spořitelnou, která měla hrozit zesplatněním seniorních úvěrů kvůli vysokému dluhu vůči dodavatelům známek. Soudy však tuto argumentaci odmítly jako účelovou.
- Prohlášení banky byla vystavena až zpětně v reakci na daňovou kontrolu (např. v letech 2018 a 2020 k událostem z roku 2012), což zásadně snižuje jejich průkazní váhu.
- Soud poukázal na to, že banka s emisí dluhopisů ve skutečnosti souhlasila, protože pohledávky akcionářů z dluhopisů byly podřízeny (subordinovány) pohledávkám banky. Pokud by banka skutečně vnímala dluh jako hrozbu pro likviditu, nepreferovala by transformaci na úročený závazek, který firmu finančně vysává.
Kasační stížnost byla zamítnuta, čímž NSS definitivně stvrdil, že uměle vytvořený nákladový úrok nelze uznat. Každá vnitroskupinová transakce musí mít prokazatelný podnikatelský cíl, který by obstál i mezi nezávislými subjekty. Pokud je daňová úspora (v tomto případě úrokový štít) jediným nebo převažujícím motivem, bude transakce klasifikována jako zneužití práva
