Agentura práce, společnost Manuvia Weldhunters, s.r.o. v likvidaci (Společnost), brojila proti doměření daně z příjmů ze závislé činnosti ze strany správce daně. Jádrem sporu byly cestovní náhrady vyplácené zaměstnancům dle zákoníku práce, které Společnost považovala za příjem, který není předmětem daně podle § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů.
Správci daně vznikly pochybnosti o tom, zda byly vyplacené náhrady skutečně cestovními náhradami dle zákoníku práce. Zaměstnanci Společnosti měli formálně v pracovní smlouvě sjednané místo výkonu práce v Praze, ale fakticky byli přidělováni na práci v Ostravě a okolí, kde tito zaměstnanci také skutečně bydleli. Klíčovým problémem bylo, že formální stav neodpovídal stavu skutečnému. Společnosti se tak nepodařilo prokázat, že zaměstnanci deklarované pracovní cesty Praha – Ostrava a okolí uskutečnili.
Realita má přednost před formální stavem
Nejvyšší správní soud (NSS) potvrdil, že ekonomická realita má v daňovém řízení vždy přednost před formálním „papírovým“ stavem. Vždy je nutné řádně doložit, že deklarované skutečnosti skutečně nastaly. V tomto případě leželo důkazní břemeno na Společnosti, která však neprokázala, že se pracovní cesty reálně uskutečnily. NSS rovněž souhlasil se správcem daně, že je nelogické, aby zaměstnanci se skutečným bydlištěm v Ostravě a okolí dojížděli do Prahy, do sídla Společnosti, a to jen proto, aby byli následně vysláni zpět na výkon práce do Ostravy a okolí.
Vlastní dokumenty jako past
Specifickým bodem sporu bylo prokazování skutečného bydliště zaměstnanců. NSS zjistil, že správce daně pro ověření bydliště nečerpal informace z evidence obyvatel, ale přímo z dokumentů, které mu Společnost sama poskytla. Společnost se následně pokusila své vlastní dokumenty napadnout jako neprůkazné. Tvrdila, že správce daně měl zjišťovat skutečné bydliště zaměstnanců a nepřihlížet k registrovanému místu jejich trvalého pobytu. NSS však konstatoval, že správci daně stačilo vycházet z údajů předložených samotnou Společností. Bylo na ní, aby případně prokázala, že skutečné bydliště zaměstnanců se neshoduje s údajem o bydlišti na předložených dokumentech, což se nestalo.
Klíčový závěr pro praxi
Rozsudek zdůrazňuje, že pro poskytování cestovních náhrad dle zákoníku práce nestačí pouze formální nastavení v pracovní smlouvě. Rozhodující je skutečný stav, který musí být ze strany daňového subjektu také řádně doložen.
Autor: Radim Bleha, Martina Laubert Smilnická
