Novinky
Ústavní soud vydal klíčový nález I. ÚS 2693/23, který se týká posuzování zneužití daňového práva v souvislosti s korunovými dluhopisy.
Podstata sporu a rozhodnutí Ústavního soudu
Případ se týkal společnosti SAMARINDA SE (Stěžovatelka), která emitovala korunové dluhopisy, které všechny upsal její jediný akcionář (česká fyzická osoba). Tento akcionář prodal do této společnosti podíl na své společnosti REALTORIA, s.r.o. a provedl zápočet pohledávky na kupní cenu podílu se svým závazkem na úhradu dluhopisů.
Důležitým krokem byla změna právní formy společnosti REALTORIA, s.r.o. na komanditní společnost, kdy se ze společníka SAMARINDA SE stal komplementář s nárokem na 49,52 % vytvořeného zisku. Komplementář tento zisk považuje za zdanitelný příjem a k němu uplatňoval úroky z emitovaných dluhopisů jako daňově uznatelné náklady. Správce daně tento postup označil za zneužití práva. Ústavní soud se ztotožnil se závěrem správních soudů, že v daném případě došlo ke zneužití práva.
Klíčové aspekty nálezu
Výdaje Stěžovatelky v podobě úroků z korunových dluhopisů vyplacených jedinému akcionáři správce daně nepovažoval za daňově uznatelné náklady, tedy výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Stěžovatelka sice postupovala formálně v souladu se zákonem, ale uskutečněné operace mezi vzájemně propojenými subjekty a emise dluhopisů neměly racionální ekonomické opodstatnění (kromě snížení daňové povinnosti); emise dluhopisů nemohla být nástrojem zajištění externího financování. Účelem § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je přitom podpora podnikání.
Stěžovatelčina emise korunových dluhopisů z podstaty provedených operací nemohla být zdrojem externího financování; dluhopisy navíc nebyly určeny k obchodování na regulovaném nebo jiném trhu ani k veřejné nabídce. Nejvyšší správní soud přitom v jiné věci v rozsudku č. j. 8 Afs 53/2022-63 ze dne 18. 9. 2023 konstatoval, že „emise dluhopisů bude ekonomicky opodstatněná, pokud zajistí finanční prostředky z cizích zdrojů. Pokud emise dluhopisů žádné dodatečné prostředky daňovému subjektu nepřinese a pouze mu zvýší náklady o úrok, bude se jednat o zneužití práva.“
Restriktivnímu či extenzivnímu výkladu ustanovení daňových zákonů při využití obecně uznávaných interpretačních metod ústavní pořádek nebrání. Neurčitost zákona a možnost jeho jiného výkladu bez dalšího nezakládá důvod pro upřednostnění výkladu, který je pro daňového poplatníka mírnější.
Soud potvrdil, že orgány finanční správy mají právo posuzovat ekonomickou racionalitu transakcí, a v případě zjištění, že hlavním nebo převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem zákona, takový postup označit za zneužití práva.
Tento nález Ústavního soudu představuje důležitý milník v interpretaci zneužití daňového práva. Pro daňové poradce z něj plyne potřeba komplexního posuzování daňových případů a zohlednění ekonomické reality.
