Nejvyšší správní soud (NSS) přezkoumával rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (KS), které se týkalo sporu mezi společností Astemo Czech, s. r. o. (DS) a Finanční správou ČR (FS) ve věci doměření daně z příjmů právnických osob a souvisejícího penále. Podstatou sporu byla otázka, zda lze náklady na změnu výrobního programu (přechod z výroby LCD televizorů na výrobu automobilových součástek), vynaložené na základě „příkazu“ mateřské společnosti, považovat za transakci podléhající režimu převodních cen dle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů (ZDP). Mezi nesporné skutečnosti naopak patří to, že mateřská společnost rozhodla o změně výroby, DS vznikla důsledkem tohoto rozhodnutí ztráta, která nebyla nijak kompenzována, a také to, že je DS považován za smluvního výrobce (tedy je plně závislý na skupině).
KS původně rozhodl ve prospěch DS, tedy zrušil rozhodnutí FS. KS argumentoval, že pouhé rozhodnutí mateřské společnosti o změně výrobního programu není smluvním vztahem ani „transakcí“, a tudíž na něj nelze aplikovat pravidla o tržním odstupu. Podle KS se jednalo o běžné obchodní vedení, nikoliv o poskytnutí služby, za kterou by měla náležet kompenzace.
NSS však takovou argumentaci odmítl a rozsudek KS zrušil.
Závěry NSS
Pojem „transakce“ pro účely převodních cen musí být vykládán široce v souladu se Směrnicí OECD. Za obchodní vztah lze považovat i důsledky řídících rozhodnutí mateřské společnosti, pokud fakticky ovlivňují ekonomickou realitu dceřiné společnosti.
Nezávislý podnik by za tržních podmínek nepřistoupil na zahájení nové, nákladné výroby bez toho, aby mu byly vynaložené náklady kompenzovány nebo aby měl zajištěno budoucí protiplnění, které by tyto investice pokrylo.
V posuzovaném případě DS, jakožto smluvní výrobce s omezeným rizikovým profilem, nesl veškeré náklady na přestavbu budov, instalaci strojů a školení zaměstnanců, což vedlo k vykázání výrazné daňové ztráty. NSS zdůraznil, že pokud mateřská společnost činí strategická rozhodnutí, musí také nést s nimi spojená rizika a náklady. Skutečnost, že vztah nebyl upraven formální písemnou smlouvou, není pro daňové účely rozhodující, neboť správce daně musí zkoumat skutečné jednání stran.
NSS v rozsudku také vysvětlil odlišnost od často citovaného judikátu, který se týkal nákladů na likvidaci zásob při ukončení výroby. Uvedl, že zatímco při ukončení výroby se mateřská společnost často jen vyhýbá další ztrátě, v případě Astemo Czech mateřská společnost z rozhodnutí o nové výrobě profitovala, zatímco dceřiná společnost nesla počáteční náklady bez náhrady.
Judikát ukazuje, že je třeba oblasti převodních cen věnovat zvýšenou pozornost. Potvrzuje také, že řídící rozhodnutí mateřské společnosti mohou samy o sobě představovat závislou transakci, pokud mají měřitelný ekonomický dopad na dceřinou společnost. Skupiny nadnárodních podniků by proto měly při restrukturalizacích, změnách výrobního portfolia a rozjezdech nové výroby věnovat zvýšenou pozornost tomu, zda je alokace nákladů a rizik konzistentní s deklarovaným funkčně-rizikovým profilem jednotlivých entit a s principem tržního odstupu ve smyslu Směrnice OECD.
