Nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) se zásadně vymezil k výkladu zásady rovného zacházení u dočasně přidělených zaměstnanců. Předmětem sporu byl nárok zaměstnance na dorovnání pracovních a mzdových podmínek v době jeho dočasného přidělení k jinému zaměstnavateli v roce 2020. Vedle doplatku mzdy požadoval také dorovnání příspěvku na penzijní připojištění, který uživatel svým kmenovým zaměstnancům poskytoval ve vyšší částce. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že příspěvek na penzijní připojištění není součástí pracovních a mzdových podmínek. Nejvyšší soud však tento výklad odmítl jako příliš restriktivní a neodpovídající smyslu právní úpravy.
Klíčovým závěrem rozsudku je, že § 43a odst. 6 zákoníku práce nepředstavuje samostatné a užší vymezení rozsahu rovného zacházení. NSS zdůraznil, že toto ustanovení je třeba vykládat ve spojení se zásadou rovného zacházení podle § 16 odst. 1 zákoníku práce. Rozsah ochrany proto nelze posuzovat izolovaně jen na základě jazykového znění § 43a odst. 6 zákoníku práce, ale je nutné jej vnímat v kontextu širší koncepce rovného zacházení v pracovněprávních vztazích.
NSS výslovně potvrdil, že příspěvek na penzijní připojištění představuje jiné peněžité plnění, které je součástí pracovních a mzdových podmínek posuzovaných z hlediska rovného zacházení při dočasném přidělení zaměstnance.
NSS zároveň připomněl, že obdobná úprava zásady rovného zacházení je obsažena i v § 309 odst. 5 zákoníku práce, který se týká agenturního zaměstnávání. Ačkoli rozhodoval ve věci dočasného přidělení podle § 43a zákoníku práce, jeho argumentace je zjevně relevantní i pro agenturní zaměstnance: při posuzování srovnatelných podmínek se nemusí jednat pouze o mzdu, ale rovněž o zaměstnanecké benefity a další peněžitá plnění poskytovaná kmenovým zaměstnancům uživatele.
